Želva bez jména ze světa bez denního světla

Dávno před kačenami byla želva. Bezejmenná k nám přišla od lidí, kteří ji vlastně asi ani nikdy nechtěli.

"Ségra chtěla psa, tak jí rodiče koupili želvu. O želvy se totiž není třeba moc starat. Ale mamku už to nebaví, tak ji chce dát do školy prvňáčkům, ať si mají s čím hrát. Nechceš si ji radši ale vzít?" Pro tvora, který roky strávil v jakési průchozí místnosti bez oken s pouze 20wattovou žárovkou, by nadšení malých dětí asi bylo posledním hřebíkem do rakve.

V chovatelské literatuře stojí psáno, že je-li suchozemská želva fit, jedná se o tvora velmi akčního a žravého. Ne tak naše Ernička (jak jsme ji pojmenovali). Po týdnu absolutní nečinnosti, kdy se v novém (zatím městském) domově nepohla ani o píď, nic nepozřela a nic nevyloučila, si ji vzali na paškál na univerzitní veterinární klinice pro plazy. Sešlo se lékařské konsilium, neboť byla možnost, že bude muset pod nůž. Jak se totiž zjistilo, měla střeva plná písku, který žrala asi místo vápníku, který nedostávala. Plus pár dalších "bolístek".

"Operace je riziko, zkuste ji prvně přimět žrát, ať se jí střeva začnou hýbat a písek se vyloučí. Koupejte ji ve vlažné vodě, to se želvám dobře kadí. Choďte s ní ven na trávu, začne chodit, uždibne si tu a tam a střeva se rozhýbou." Jak děl doktor, tak se stalo. Erna si začala užívat každodenních několikahodinových koupelí, následovalo venčení na čerstvém vzduchu, ale pořád nic. Ani pohyb, ani žraní, natož hovínko. Následovala další konzultace s doktorem. "Víte, co dostávala u předchozích chovatelů žrát?" "Piškoty máčené v mléku." "No to je naprosto špatně!!! Když nechce pampelišky, zkuste to s červeným ovocem. Ta barva ji bude dráždit, kousne si. V nejhorším ale i ten piškot, prostě musí začít žrát." Piškot byl až nejzazší možnost a byl zrovna začátek léta, takže Erna dostala jahody. Nic. Třešně. Nic. Všemožné další ovoce. Pořád nic.

Ernu nakonec přesvědčil banán. Možná jí neodolatelně sladce voněl, nevíme. Jeden den si uždibla, další den víc. Posléze začala dostávat kolečka banánu oblepená listy pampelišky, pak pampelišku potřenou banánem a nakonec si zvykla na zdravou želví stravu. Postupně začala i chodit a jednoho krásného dne se objevilo hovínko! Po třech měsících piplačky byla z Erny nová želva. Nyní, když bydlíme na vesnici, má venkovní výběh, který si užívá od dubna do října a kde ji občas navštíví kačeny, které se i u ní před námi schovávají vejce. V zimě Erna lehce odpočívá v teráriu, neboť zimovat ji dle doktora radši nemáme.

  Ernu máme rádi a těší náš, podmínky k životu má u nás snad dobré, ale o tom to vlastně není. Podle americké filozofky Marthy Nussbaum (viz recenze její nové knihy o právech zvířat v Respektu 3/2023) se máme soustředit na to, zda mohou zvířata žít takový život, jaký potřebují a chtějí. Stejně tak jako ten lidský ani zvířecí život není jen o štěstí nebo utrpení, ale i o společenském vyžití, budování komunity, možnosti daleko plavat nebo jen tak být v absolutním tichu. Např. slon zavřený v ZOO sice necítí bolest, to ale neznamená, že má naplněné své specifické sloní potřeby. A přes veškerou naši snahu nemůžeme Erně nabídnout takové životní podmínky, které by odpovídaly jejím specifickým potřebám. Želva čtyřprstá je totiž zvíře divoké, nikoli domácí. Na nás si akorát zvykla, nic jiného jí koneckonců nezbylo.

A na člověka si nějakým způsobem musí zvyknout i myši, křečci a morčata přežívající v domácnostech v malých teráriích, papoušci v klecích, kde nemohou létat a rybičky v akváriích, v nichž nikam pořádně nedoplavou. Jejich specifické potřeby nejsou zcela naplněné ani tehdy, jsou-li jejich chovatelé zodpovědní, dodržují pravidla chovu a přemýšlí o něm (na rozdíl od původních majitelů Erny). S člověkem asi rád žije pouze pes a kočka, avšak ty venkovní jsou škodlivými predátory. Takže co s tím, chtějí-li mít děti i dospělí kontakt se zvířaty? Kontakt nemusí nutně znamenat zvíře vlastnit. Nabízí se různé možnosti. Co nabídnout postarší sousedce pomoc s venčením psa? Nebo dobrovolnictví ve zvířecích útulcích či záchranných stanicích? Pozorování zvířat ve volné přírodě? A co chov hospodářských zvířat? Klidně i ve městě, formou komunitních farem nebo sdíleného chovu.

My kromě Erny chováme již jen hospodářská zvířata, podrbat se dají taky a na soužití s člověkem jsou adaptovaná. O kačerovi Sigim, kohoutovi Ludvíkovi a ovcích Trůdě a Bertě zase někdy příště.