Příběh Sigiho a Hildy

Dramata se neodehrávají jen v hrdinských eposech, ale i v životě drůbeže na naší louce.

V době, kdy jsme zatoužili po naší první drůbeži a ještě neznali zvířecí sekci Bazoše, pomohl pan J., k němuž jsme se dostali zcela jednoduše. Tento kolega z práce od manžela sestřenice jedné příbuzné nám daroval naše první dva indické běžce, kačera a krásnou bílou kačenku s oranžovým nohama a zobákem. Inspirováni naší oblíbenou literaturou, dostali jména po rekovi Siegfriedovi a královské Brunhildě (zvažovali jsme i Kriemhildu, avšak kdo zná konec Písně o Nibelunzích, pochopí, že jsme nechtěli nesváry v rodině).

Nevíme, zda byl drakobijce Siegfried v reálu fešák, náš Sigi úplně ne. Kudrlina na zadnici, tedy kačírek, nic moc a na jedno oko slepý, čili spíše takový Jan Žižka naší louky. Nicméně gentleman každým coulem. Svou Hildičku všude doprovázel našlapujíc na špičky jako lipicánský kůň a ráčkujíc přitom na všechny strany. Zasedla-li Hilda na vejce, vylezl Sigi na blízkou hromádku hnoje a vyšponován do zcela vertikální polohy, při tom rovnováhu vyvažujíc kýváním bříška dopředu a dozadu, svou milou poctivě hlídal bedlivě obhlížejíc okolí svým jedním okem.

Hilda věrna svém elegantnímu vzhledu měla i distingované, vpravdě aristokratické chování. Vědoma si své krásy věděla přesně, jak si stoupnout před květiny či jiné hezké pozadí, aby jí to slušelo. Jinak byla důstojná, nepříliš společenská, spíše nad věcí. Jedna věc ji ale naprosto dostala a tím se dostáváme k různým chovatelským mýtům.

Mýtus první: Indičtí běžci nepotřebují moc vody, stačí jim malý lavórek

Sigi a Hilda, od pana J. zvyklí na vaničku s vodou, si zpočátku nevěděli s naším rybníčkem rady. Obšlapovali kolem něj, do vody se jim nechtělo a když do ní Hilda omylem sklouzla, v panice vyběhla rychle ven. Po několika dnech se ovšem odvážili do neznámého a následující tři dny nebralo nadšení konce. Do vody skákali po hlavě, potápěli se, pod vodou plavali, na hladině se naháněli, voda stříkala metry daleko. Takže ano, lavórek indickým běžcům k nutné potřebě smáčet peří (aby se jim mastilo) stačí. Ale z větší vodní plochy mají radost!! A větší životní pohodu.

Mýtus druhý: Je-li v hejnu nadbytek kachen, mohou v něm být i dva kačeři

Nevíme, jak jinde, u nás to nefungovalo. Od pana J. jsme po několika měsících dostali ještě dvě kachňata, z nichž se posléze vyklubali pořádní dacani, plot k sousedům (s bazénem) podlézající Klotylda a sígr Žofré. Než šli oba dva na převýchovu k jiným chovatelům, strávili Sigi a Žofré nějaký čas společně. Většinou se navzájem ignorovali, avšak šel-li jeden špásovat s některou kačenkou, okamžitě přiběhl druhý a nastal souboj přímo na kačeně. Dva kačeři skákající po jedné kačeně nejsou dobrá věc, navíc byl Žofré celkově agresivní, takže byl po čase odejit. 

Nastala ovšem i situace, kdy Sigi a Žofré táhli za jeden provaz. Jednoho odpoledne se kačenka Matylda, o niž se hejno rovněž rozrostlo, za zoufalého křiku dala na úprk, nad ní se mihl podezřelý stín. Ne, dravec to nebyl, ale naši kačeři přece nelétali! Matyldu si vyhlédl divoký kačer, náklonnost však nebyla vzájemná, a tak se Matylda běžela schovat za své dva galány. Sigi a Žofré se sešikovali, vypli hrudníky, následující pošťuchovanou divoký kačer pravděpodobně i díky své postavě na celé čáře prohrál a zmizel.

Mýtus třetí: Indičtí běžci jsou eko likvidátoři slimáků

Ano, likvidátoři to jsou, ale kromě slimáků i všeho dalšího. Náš rybníček byl plný života, dokud nebyl plný kačen. Kolem domu jsme běžně potkávali skokany, ropuchy a slepýše, dnes už jen občas. Problém se v současné době snažíme řešit tak, že kačeny mají vyhrazenou zónu kolem domu a na záhonkách. Na konci pozemku, kam už se nedostanou, dostali obojživelníci jako kompenzační opatření rybníček nový.

Mýtus čtvrtý: Běžci si většinu žrádla naloví sami, stačí jim občas hodit hrst zrní

Není to pravda a tento mýtus stál Hildičku život. Naše kačeny dříve sice nedostávaly jen zrní, ale i obilnou kašičku, avšak špatného složení a nedostatečně výživnou. Čím hladovější byly, tím dále od domu na lov chodily. Při jedné večerní výpravě až na konec louky si Hildu vyhlédlo káně, a i když tento dravec kachnu většinou není schopen ulovit, zatlo Hildě do krku dráp opravdu nešťastně, a tak nám Hilda po několika minutách v náruči vydechla naposledy. Majíc na krku jen malou červenou skvrnku a zbytek bělostného peří netknutý, zemřela vpravdu aristokratickou a elegantní smrtí. 

O rok později (to už byly kačeny dobře živené a pole působnosti jsme jim omezili na okolí domu) během našeho pobytu na dovolené, kdy se na pozemku pohybovalo méně lidí a o to více dravců, vydechl naposledy i Sigi. Soudě dle stavu jeho pozůstatků, hrdinně obětoval svůj život a splnil svou kačeří funkci, kdy hejno kačenek ochránil před útokem samice krahujce. Byl pohřben pod borovicí vedle své Hildy a kačenky teď hlídá Hubert. Je to fešák a hodný kačer, ale na Sigiho charisma nemá...